V čem jsme dobří?

“Víš, co jsi? Jsi zázrak. Jsi jedinečný. Na celém světě neexistuje dítě přesně stejné jako Ty. Za miliony let, které uběhly, nikdy neexistovalo dítě přesně stejné jako Ty. … Máš schopnosti pro cokoli.”

Kolik dětí asi někdy něco podobného slyšelo? Mám teď na mysli slyšelo, vnímalo a rozumělo tomu. Což vyřazuje miliony takových vět, které brumlají čerství rodičové a novopečení dědečkové a babičky nad postýlkou potomka, kterého si před pár dny přivezli z porodnice.

Přiznám se hned v úvodu, že nejsem zastáncem výchovných principů, které považují dítě téměř za modlu, jejíž přání je nadřazeno všem společenským konvencím. Nechci dětem upírat svobodnou vůli a samostatnost rozhodování, ale zároveň tvrdím, že každý z nás musí respektovat ostatní lidi a normy společnosti, ve které žije. My dospělí stojíme před problémem kompromisu denně a často jsme nuceni k značným ústupkům od svých přání. Někdy má člověk zkrátka větší povinnosti k ostatním než sám k sobě a musí zatnout zuby a udělat, co je dobré pro ně, i když na to sám doplácí. Ostatně o toleranci a pravidlech ve skupině jsme už mluvili.

Prostě je to tak, že extrém, ať už v jakémkoli směru, je nebezpečný. Na jedné straně máme dítě – modlu. Dítě, které vyrůstá v prostředí, jež mu odmalička vnucuje představu, že je báječné, skvělé, úctyhodné a neuvěřitelně šikovné a které si tudíž vůbec nepřipouští možnost, že by kdokoli mohl některý z jeho výkonů překonat. Takové dítě musí dříve či později narazit. Výchova, která říká, že vždy záleží jen a jen na něm, jak se v daném okamžiku rozhodne, totiž opomíjí druhou stránku svobodné vůle a svobody vůbec. Tou je často přehlížená následná ochota přijmout odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí a činů. Na druhém pólu této pomyslné škály máme dítě, které snad nikdy nikdo nepochválil. Doma měli všichni stále moc práce, než aby se nad tím někdo pozastavil. Komunikace se omezila na “přines”, “podej”, “tohle smíš a tohle se nedělá”, “chovej se slušně”, “mlč a šoupej nohama” a “po kom to dítě proboha je?”. Ve škole se pak tlak přiostřil – “tohle se uč a na tohle zapomeň”, “co v té hlavě máš?”, “to to vážně nejsi schopný pochopit?”, “tomu nemáš rozumět, to se máš naučit”, “někoho tak omezeného jsem v životě neviděla” a podobné perly. Není se čemu divit, že dítě, vyrůstající v podobném prostředí, si pak nevěří a podvědomě si vždycky stoupá stranou. Bylo by nefér vůči rodičům a snahám vedoucích, kteří často mají v oddíle i velmi malé a tudíž velmi “tvárné” děti, opomenout děti přirozeně plaché a od přírody málo komunikativní, kterým je postoj tichého pozorovatele jaksi vrozený. Ty ale mívají na rozdíl od výše jmenovaných často překvapivě silnou vůli a schopnost tiše ostatní navést tam, kam samy chtějí.

A teď hurá zpátky k Oáze a k dětskému kolektivu. V oddíle se mohou potkat děti velmi odlišné. Jistě ale platí, že přátelské prostředí známého kolektivu budou vyhledávat spíše děti s potřebou slyšet milé slovo, než děti s pocitem vlastní nadřazenosti. Proto se dnešní část Oázy bude týkat her a aktivit, které napomáhají zlepšení sebepojetí a komunikace. Pokusíme se najít cestu, jak dětem předat zkušenost, že aby se mohly cítit dobře a spokojeně, musí věřit v sebe a ve svou svobodnou vůli, která jim pomáhá správně se rozhodnout, i když se to třeba párkrát nepodaří. a že musí taky důvěřovat lidem, které mají kolem sebe a snažit se s nimi najít společnou řeč. Bude to tedy o rovnováze ve skupině a tedy o snazším řešení problémů. Našim cílem bude posílení pocitu důležitosti dětí. Budeme se snažit jim vnuknout myšlenku, že na každém je možné najít něco zajímavého a dobrého. Půjde nám přitom o posílení tohoto kladného náboje uvnitř každého z nás. Je to první krok k obraně proti tomu, abychom někomu bezdůvodně neubližovali. Určitě jste si všimli, že dítě, které o svých přednostech moc pochybuje, mívá sklony k tomu, aby ubližovalo ostatním. Jakoby se boj proti špatnému já projeví v boji proti někomu, kdo mu tyto špatné vlastnosti připomíná. Určitě to znáte. „Tělnaté“ dítě zesměšňuje dítě otylé apod. Nešikovné se posmívá nemotorovi apod. Bohužel to však k žádnému výsledku nevede – ani pro dítě ani pro jeho okolí. Ostatně i šikana někdy začíná tím, že se dítě takovým pochybným způsobem chce vypořádat se svou slabostí. Zkusme tedy tento bludný kruh přetnout.

Nápad- hra: Cínový vojáček – hadrová panenka. Děti utvoří dvojice. V první části je jeden z nich cínový vojáček. Takový vojáček plně podléhá povelům svého velitele. Ten má však za něj velkou odpovědnost. Jeho úkolem je vodit vojáčka po místnosti a udávat povely (pochodem vchod, zastavit stát, vlevo vbok, apod.) Jeho povinností je však velet tak, aby vojáček do nikoho a do ničeho nenarazil. Druhá fáze hry se jmenuje hadrová panenka. Při ní jeden z hráčů představuje hadrovou panenku. Leží přitom bezvládně – „gumově“ na zemi. Úkolem druhého hráče je postavit jej na nohy. Opět tak, aby mu neublížil. Hráči si mohou své role vyměnit. V každém případě jde především o to, že o ně někdo bezmezně pečuje.

Hra- nápad (trochu bláznivý). Na fotografy.

Děti vytvoří dvojice. Jeden z hráčů je fotoaparát, druhý je režisér. Úkolem režiséra je zachytit nějaký hezký dokument z prostředí, kde se právě nacházíte. Hráči – fotoaparátu přitom zakrývá oči. Nechá ho přitom podívat se jen na okamžik, aby pořídil fotografii toho nejhezčího. Po skončení druhý hráč vypravuje co viděl, nebo to dokonce může i nakreslit.

Hledání pozitivních vlastností.

Nápad – hra: Vlastnosti, které jsou mi sympatické. Hráči sedí v kruhu (třeba uprostřed s papírem a fixem pro záznam). Každý hráč přitom napíše na papír vlastnost, která je mu na jeho kamarádovi sympatická. Může proběhnout i několik kol.

Nápad – hra: Inzerát na nejlepšího kamaráda (vedoucího, učitele, instruktora). Nejdříve si chvíli s dětmi povídáme o inzerátech o jejich smyslu. Můžeme si také připravit několik vystřižených inzerátů z novin. Pak jim rozdáme tužky a papíry a necháme je takové inzeráty vytvořit. Inzerát by jim měl pomoci najít toho nejlepšího kamaráda. Cílem je přitom uvědomit si, které vlastnosti jsou důležité.

Sdělení kladných hodnocení.

Nápad – hra (vhodnější spíše pro mladší děti) Mycí linka Hráč prochází po čtyřech (auto) mezi alejí klečících spoluhráčů (mycí linkou). Ti jej jako mycí linka omyjí, osuší a vyleští. Přitom jej provázení pochvalnými výroky – Ty jsi ale hezká škodovka apod… Hrajeme-li se staršími dětmi dáme přednost slovní části hry. Více chválíme dobré skutky, oceňujeme, kladné vlastnosti, schopnosti nebo dovednosti.

Nápad – hra (tato je poněkud náročnější, pokud máte pocit, že by děti její obsah znevažovali, raději ji nehrajte): Dražba Ve starověkém Řecku se dražili otroci. Ostatně takové dražby se třeba účastnil i Robinson Crusoe. Každému přitom šlo o co největší zisk a proto se snažil najít co nejvíce předností. Představte si, že jste na takové dražbě. Přitom vám jde o to, ukázat, které vlastnosti jsou na vašem kamarádovi ty nejlepší. Řekněme, že jde o takovou dražbu kamarádů. Jde přitom o to, najít ty nejlepší vlastnosti, které má. Při hře můžete přitom vyjít ze seznamu pozitivních vlastností z předchozích her.

Na závěr trochu oddechu třeba s desetníkovou štafetou. Hráči se rozdělí do dvou družstev. První drží na hřbetu ruky (předpažené) desetník. Jeho úkolem je předat jej druhému, aniž by se jej dotkl tak, aby jej dal opět na hřbet jeho ruky. Tak si desetník postupně předávají. Vítězí to družstvo, kterému se to podaří dříve. Pokud desetník během předávky spadne na zem, pak celá štafeta začíná opět od prvého hráče.

Pozn.: “Jen málo věcí pomáhá člověku víc, než svěřit mu odpovědnost a dát mu pocítit, že mu důvěřujete.”