Víte, že?

Podle respondentů v projektu Umačkáni dětmi musí být dobrovolník pracující s dětmi především hodný, trpělivý a přátelský.

Děti neklidné a nesoustředěné

Tyto děti mají často diagnózu ADHD, ADD, dříve LMD. Jsou to vlastně poruchy pozornosti, které jsou spojeny s hyperaktivitou nebo hypoaktivitou. Nemá moc smysl pátrat po tom, kde tyto poruchy vznikají. Důležité je uvědomit si, že si je dítě samo nevybralo, a že si projevy nevymýšlí. Povzbudivé je, že potíže se časem mění, jsou méně nápadné, ale přeci jen zůstávají ve výbavě člověka. Rozumové schopnosti dětí nebývají poškozené, často se jedná o děti nadané, ale nějak to na nich není poznat. Udivují nás jejich reakce. Spíš převládá neklid, roztěkanost. Reagují prostě nějak rychleji, ukvapeně, bez rozmyslu. Jsou to takoví střelci, kteří až potom začnou někdy rozvažovat, proč co udělali, jak by to bylo lépe. Známým českým příslovím bychom řekli, že „nejdřív řežou a potom měří“. Častěji, a pro nás bez zjevné příčiny nebo někdy pro malichernou a nicotnou příčinu, nastává výbuch. Nejsou příliš dobří diplomaté. Zase bychom to mohli přirovnat ke známému rčení „co na srdci, to na jazyku“. Obtížněji se vcítí do druhého. Hůř čtou neverbální projevy a odhadují, jaké chování se od nich očekává. Rozumově to potom ví, ale v daný okamžik to prostě nějak nefunguje. Časté jsou potíže s pamětí, tedy spíš zapamatovat si více věcí najednou, udělat je v takovém sledu, jak mají. Zapomínají jedno pro druhé. Kamarádské vztahy navazují bouřlivě, vnucují kamarádství, ale rychle ochladnou.

Hypoaktivita, kdy většinou převažuje útlum, děti se projevují jakoby zpomalené a méně pružné. Vyskytuje se méně často nebo ji méně vnímáme. Pro tyto děti je v kamarádských vztazích zase typické, že mají naopak potíže s navazováním kontaktů, nevyhledávají je, často si vystačí samy. Ve skupinách dětí jsou, ale jako kdyby nebyly. Pokud je přivádí rodič a nikoho neznají, bývá pro ně pobyt ve skupině obtížný, protože společenství dětí pro ně není příliš velkým lákadlem. Pokud přichází s kamarádem, jsou zpravidla jeho věrným stínem. Svojí roli zde sehrává dědičnost. Když někdy sleduji rodiče svých „oddílových“ dětí, kteří telefonují, kdy a kde mají být, neodevzdají včas přihlášku kamkoli, jsou sami chaotičtí, roztěkaní a jedním dechem si stěžují na dítě, že pořád vše ztrácí, všechno poplete, nic si pořádně nezapamatuje, tak na tu dědičnost často pomyslím.

Projevy u dětí jsou velmi často vrozené a mohli bychom se na ně vymlouvat až do konce života. Přestože dispozice jsou dány, můžeme je výchovou ovlivňovat, korigovat, umenšovat. Napomáhá nám tomu i samotné zrání, dospívání dítěte, kdy zraje i jeho nervový systém. Věkem se nejvíce ztrácejí motorické a percepční potíže (nedokonalosti a potíže v oblasti sluchového a zrakového vnímání), snižuje se hyperaktivita a impulzivita, přetrvávají poruchy pozornosti, emoční labilita, křehkost, snazší podléhání změnám a výkyvům nálad a těžší přizpůsobování se.

Co pomáhá:

  • Dávat najevo lásku, zájem, přízeň, porozumění pro jeho potíže.
  • Nešetřit povzbuzením a pochvalou.
  • Snažit se o to, abychom věci zařídili tak, aby se dítěti úkol zdařil a mohl z něj mít radost, aby to nevzdal hned v začátku, snažíme se ocenit hlavně to, že se dítě s úkolem pere, má chuť to zkusit, má zájem o něco nového a hlavně, že má chuť spolupracovat.
  • Snažit se, abychom sami nebyli netrpěliví, nervózní, protože náš neklid a nervozita se na děti přenáší.
  • Dopomáhat k tomu, aby se to, co se má naučit, pokud možno rovnou naučilo správně, má totiž tendence ulpívat na tom, co se již naučilo a špatně a obtížně se přeučuje. Proto je dobré vést jej, pomáhat mu a nespoléhat příliš a hlavně předčasně na jeho samostatnost.
  • Stanovit pravidla a řád, pravidla formulovat jasně (budeš tady teď stát, než já dojdu ke stromu a potom poběžíš… místo: buď tady hodnej a za chvíli běž…). Hodně můžeme napomoci tím, když je může mít napsané, namalované, nějak zaznamenané před sebou, aby se kdykoli mohl podívat, připomenout.
  • Vést dítě k důslednému dodržování pravidel, pravidlo častěji připomenout, snažit se pravidla hlídat a nedopustit, aby porušování procházelo.
  • Pozornost dítěte je třeba nejdříve upoutat, nalákat, přidržet u toho, co chceme říct. Využíváme tedy oslovení, delší oční kontakt, menší dítě vezmeme za ruce, tím je zklidníme a napojíme jej na sebe. Je důležité, aby pokyny byly jednodušší, dítě je zopakovalo, abychom nedávali mnoho pokynů najednou. Časem sami odhadneme, kolik pokynů najednou dítě udrží v paměti.
  • Řadu situací můžeme s dítětem nejprve natrénovat, ozkoušet. Názorné předvedení pomáhá více než rozsáhlý slovní komentář (např. kudy běžím, kde se otočím, komu jak dám zprávu, jaký lístek seberu…). Instrukce by měl říkat pokud možno jeden člověk, když je na místě víc vedoucích, instruktorů, nemluvte jeden přes druhého.
  • Nechat dítě vysvětlit a zopakovat, co se má dít, co bude dělat, jak a kam poběží, kde se otočí.
  • Snažte se předcházet pocitům méněcennosti, snažte se chránit dítě před pocity trapnosti, před opakovanými posledními místy v různých soutěžích. Pocity nedostačivosti a méněcennosti se objevují všude tam, kde si dítě uvědomuje, že přes všechnu snahu nemůže dokázat všechno to, co ostatní. Využívejte proto práci ve skupině, tak má dítě možnost svézt se na vlně úspěchu s ostatními. Většinou se dá vymyslet úkol, kde může uspět, postavíme jej k přibližně stejně silnému soupeři, poukážeme na pokroky, které udělalo vzhledem k sobě samému, oceníme to, že se nevzdalo.
  • I neúspěch je součástí našeho života. K tomu, abychom se jej naučili snášet, si ale musíme tak sáhnout na úspěch. Proto jsou tolik důležité hry a aktivity, kdy není vítězů a poražených, ale sami si je užijeme.
  • Na afekt a agresi nereagujte stejně, tedy afektem a agresí. Pokud už se stane a nepodaří se předem afektu předejít, nechte jej odeznít, nezasahujete. Zasáhněte v okamžiku, kdy afekt někoho ohrožuje (ostatní, samo dítě, věci). Odveďte pozornost dítěte – přesuňte se okamžitě k dítěti, snažte se jej i fyzicky „spoutat“, vzít za ruce, přidržet za ramena, posadit na zem. Vhodné je odvést pozornost ostatních dětí jinam, klidně je odvést do jiné místnosti, do jiného koutu. Zejména malé děti můžou být vyplašené z toho, co se děje. Pokud je vedoucích víc, je dobré si je vzít k sobě, do kruhu (jako kvočna kuřata vzít pod svá ochranná křídla), vysvětlit, že to, co se děje je projev nějaké velké nepohody, kterou prostě zatím neumí dítě zvládnout jinak, a že nejvíce mu pomohou, když oni nebudou reagovat.
  • Věnujte se hrám, které rozvíjejí paměť – zrakovou, sluchovou i prostorovou, pozornost, zaměření pozornosti i výdrž, rozvíjejte hrubou motoriku (sport, pohybové aktivity) jemnou motoriku (stavebnice, modelování, vytváření všelijakými materiály), slovní zásobu.