Víte, že?

Autorem grafického návrhu logotypu Pionýra je Jiří Pokorný a grafický manuál na tomto znaku založený zpracovalo renomované grafické studio Kafka Design.

Komunikace

Budování sebedůvěry je asi nejlepším lékem na lidské bolístky. Každý potřebuje mít pocit, že ho jeho okolí přijímá, že to, co dělá, je správné a dobré a že je pro své okolí jedinečný a nenahraditelný. Právě tomu jsme věnovali poslední pokračování Oázy.

V našich zeměpisných šířkách se vyjadřování toho, že jsme něco zvládli správně, moc nenosí. Když někdo udělá něco dobře, má se to za samozřejmost. Neříkáme si proto, jak jde všechno fajn. Nejásáme, jak to všechno společně hezky zvládneme. Americká reklama nám v tomto připadne jednoduchá a naivní. Zato když se něco nepodaří. To je najednou kritiků. To by si člověk hned raději řekl, že kdyby se o nic nesnažil, udělal by možná nejlépe. Umíme tedy lépe kritizovat? Podle mého názoru neumíme ani jedno. Upřímně pochválit nám připadne nepřirozené a kritika nám spíše vytváří nepřátele. Než se pustíme dále, zkusme si říct, co nechceme. Nechceme dítě, které se neustále chová jako roztleskávač na americké basketbalové lize či prodavač Herbalife. Na druhé straně nechceme vychovávat děti, které si každou větou někoho znepřátelí. Nechceme budovat dětem ani umělé prostředí – skleník, ve které se sice cítí dobře, ale ze kterého není úniku (tak postupují spíše sekty viz poznámka).
Jak však formulovat kritiku tak, aby padla na úrodnou půdu? Jak zdravě vyjádřit, že toto se mi opravdu nelíbí? Jak tomu navíc naučit děti? Jak vyjádřit odlišnost názorů bez agrese.
Jedna věc pracuje proti nám. Dnešní svět je možné připodobnit k jednomu velkému informačnímu moři. Člověk se mu brání tím, že se snaží odfiltrovat vše, co není důležité. A protože se snaží postupovat co nejjednodušeji, pomíjí vše, co není důrazné. A tak nevnímáme podněty, které přicházejí jen jednou či jsou slabé. Vždyť přece vše potřebné přijde znovu. Reklama se každou hodinou opakuje, než se nám vryje do paměti, zprávy můžeme také poslouchat vždy v celou. Na každé stanici nám znovu připomenou, kde jsme. Jaký to má důsledek? Prostě nevnímáme hned napoprvé. Všimněte si občas neposlušných dětí. Jednou, dvakrát na ně něco zavoláte a nic se neděje. Pak to už nevydržíte a skoro zakřičíte. Dítě je přitom překvapené, proč že na něj hned tak zhurta. Má pocit, že vaši výtku slyší poprvé. Prvním krokem k úspěchu, k tomu, abychom mohli děti naučit konstruktivní kritice je dobrá komunikace. Pokud budeme jeden druhého lépe vnímat, nebudeme muset být v komunikaci tak důrazní. Pak bude stačit říct si o věcech, se kterými nesouhlasíme, takovou formou, která nikoho neurazí. Pak budeme moci hovořit o konstruktivní kritice. Takové, která posouvá věci dopředu a která odhaluje slabiny. 
Nechejme ale teoretizování a pojďme k praxi. Následující náměty (hry, cvičení) si opět můžete vyzkoušet rovnou v oddíle, aniž byste se do projektu přihlašovali. Třeba vám jen oživí schůzku. 
Možná se vám nepodaří je zvládnout úplně dokonale. Třeba bude potřeba, abyste se zabývali agresivitou projevu. I na to pamatujeme, o tom zase trochu jiné pokračování Oázy.

Námět – hra: Tu máš (jedoduchá rozehřívací komunikační aktivita). Hráči se posadí do kruhu. Vedoucí hry podá prvému hráči předmět (třeba lžíci) a řekne: „Tu máš.“ Hráč jakoby nerozuměl se zeptá: „Co?“ Vedoucí odpoví: „Lžíci.“ Hráč na to: „Děkuji.“ Vedoucí odpoví: „Prosím.“ Prvý hráč se otočí na druhého hráče a podá mu předmět se slovy: „Tu máš.“ Druhý hráč se zeptá stejnými slovy: „Co?“ Na to se však prvý hráč obrátí zpět k vedoucímu a zeptá se (jako pošťák) „Co?“. Vedoucí odpoví: „Lžíci“ a prvý hráč se opět otočí na druhého (jako pošťák) odpovídá: „Lžíci“. A tak spolu komunikují až zazní prosím. Pak se druhý hráč obrátí na třetího, přičemž se postupně prodlužuje řada těch, kteří slouží při komunikaci jen jako pošťáci. Pro zpestření může vedoucí hry vyslat hned dva předměty najednou. Předá je svým sousedům vlevo a vpravo. Až se informace začnou střetávat u jednoho hráče, nebudeme se stačit divit.

Námět – hra: Jedna-dvě (agresivnější cvičení pro rozvoj mimoslovní komunikace). Hráči vytvoří dvě řady stojící proti sobě. Tvoří přitom dvojice. Hráči užívají intonaci otázek a odpovědí. Smí však přitom užít jen slova: Jedna, dvě, tři. Hra může sloužit také k navázání první komunikace mezi účastníky, kteří se neznají. V každém případě budete překvapeni kolik různých vyjádření můžete vysledovat.

Námět hra Trpaslík, ježibaba, obr. (živější hra – potřebuje větší prostor). Hráči opět stojí ve dvou řadách proti sobě (v párech). Celá řada se domluví na jedné figuře. Figurou může být trpaslík (hráč si při ní dřepne), obr (hráč zvedne obě ruce nad hlavu a zakřičí uáááá), nebo čarodějnice (hráči natáhnou ruce před sebe, roztáhnou prsty jako při zaklínání a chrčí…). Vedoucí hry odpočítá a najednou obě řady předvedou domluvenou figuru. Pokud jsou figury stejné, nic se neděje. Pokud jsou různé, pak platí následující pravidla: Obr přemůže trpaslíka, trpaslík přemůže ježibabu a ježibaba přemůže obra. Přemožená řada se pak musí dát na úprk (nejlépe na svou stranu), druhá řada je přitom honí. Je dobré si předem dohodnout linii, za kterou jsou už prchající zachráněni.

Námět – hra: Co máme společné, čím se lišíme. Hráči vytvoří dvojice. Nejlépe takové, kde oba nejsou ti nejlepší přátelé. Dostanou tužku a papír. Papír rozdělí na poloviny. Do jedné napíší to, co mají oba hráči společné, do druhé naopak to, čím se liší.

Námět – hra: Protiklady (zábavná hra plná konfliktů) Připravíme lístky s pokyny, přičemž dvojice pokynů si navzájem odporují. Hráči si je vytáhnou a tajně přečtou. Na dohodnutý signál začnou pokyn vykonávat. Cílem je ukázat, že občas lidé musí jednat v konfliktu. Upozorníme hráče na to, aby se vyvarovali hrubostem.
První: 
Vyzuj co nejvíce hráčů.
Něco sněz.
Čti něco nahlas.
Zpívej.
Pohlaď co nejvíce hráčů.

Druhý:
Nikdo se nesmí vyzouvat.
Nikdo nesmí jíst.
Nikdo nesmí číst nahlas.
Nikdo nesmí zpívat.
Nikdo nesmí nikoho hladit.

Varianta:
Do hry můžeme doplnit i obhájce, který chrání prvního a zastává se ho proti druhému.
Např:
Každý má právo se zout.
Kdo chce, má právo jíst.
Kdo chce, může číst nahlas apod.

Námět – hra: Buďte tak laskav Dvojice hráčů rozehrávají situace, ve kterých musí někoho požádat. Např: 

  • pokladní o rozměnění bankovky v rušné samoobsluze,
  • frontu u pokladny o možno předběhnout, jinak by mu ujel vlak,
  • hostinského o výměnu příboru za čistý
  • o člověka v tramvaji o odstoupení ode dveří.

Dvojice si může nacvičit dokonce dvě varianty. Jednu komediálně špatnou a druhou správnou.

Námět – hra: Příčiny konfliktů Položíme do klubovny velký kus papíru. Zeptáme se hráčů, co jim moc vadí – kdy se rozčílí. Např: při fotbale musím být pořád v bráně, neustále mě někdo srovnává s mám kamarádem (sourozencem). Pak můžeme navrhnout jak konflikty vyřešit, nebo si na toto téma zahrát předchozí hru.